Textové pole: VÍTEJTE NA ODKAZU, KTERÝ JE VĚNOVANÝ MÝM OSOBNÍM VÝLEVŮM. POKUD NEJSTE PSYCHICKY ZDATNÍ, ČI NEMÁTE V ZÁJMU SE DOSTAT DO NEPŘÍJEMNÝCH PSYCHICKÝCH STAVŮ, TAK RADĚJI OPUSŤTE TUTO STRÁNKU A VĚNUJTE SE NĚČEMU ZÁBAVNĚJŠÍMU. VYTVOŘIL JSEM TENTO ODKAZ, ABYCH SI JAKSI POMOHL VE SVÝCH VLASTNÍCH VÝLEVECH A TUDÍŽ NIKOHO NÁSLEDUJÍCÍ TEXTY ČÍST NENUTÍM, BA NAOPAK PŘED NIMI UPOZORŇUJI. ODKAZ JSEM ZŘÍDIL ZEJMÉNA KVŮLI SOBĚ, NEBOŤ JSEM PŘESVĚDČEN, ŽE ZAHLCOVAT DENÍK MNOŽSTVÍM ABSTRAKTNA JE ZBYTEČNÉ.

COPYRIGHT 2006 MARTIN FOLTA. ALL RIGHTS RESERVED.

 

 

26. dubna 2006

 

Síla umění

 

Zpravidla se člověk pozastaví nad jakýmkoliv lidským výtvorem, technickou novinkou nebo uměleckým dílem. Domnívám se, že člověk je tvor velice jemný a citlivý, neboť má velice vyvinutou nervovou soustavu, která je schopna vnímat i letmé náznaky. Asi se řadím mezi ty citlivější řady, neboť bych asi nezavedl tuto stránku:-) Každá vlastnost má svou výhodu i nevýhodu. Ani jsem moc nepřišel na řadu výhod, které tato vlastnost zpravidla přináší, ale bude to tím, že jsem ji nijak moc ani nehledal. Ale domnívám se, že pravé umění není vůbec povrchní, ale vychází přímo z nitra člověka a je upřímná a pravdivá od srdce. Jedině tak mohly vzniknout geniální umělecká díla a vynálezy, které změnily svět. Možná že je tomu i jinak, ale většinou to tak bývá, neboť člověk musí vynaložit velkou námahu a úsilí, aby dokázal tvořit opravdové dílo.  Ale kde je hranice mezi kýčem a uměním? Myslím si, že je to velice sporné, neboť tato hranice nemá výrazné okraje a jedná se o velice přechodnou záležitost. Těžko říct, ale jediné co vím, že to co fotím nevychází někde z hlavy nebo rozumu, či se jedná o výsledek logického myšlení, nýbrž o světlo zachycené hluboko v nitru mé duše a mých těžkých pocitů a častého smutku...

 

 

 

17. března 2006

 

V čem je můj smysl života?

 

 

Někdy se nad touto otázkou poměrně hluboce zamýšlím a přemýšlím nad ní. Náš svět na kterém žijeme, je ve své podstatě naprosto výjimečný a jedinečný již tím, že jsme schopni dýchat vzduch, sledovat východ a západ Slunce, cítit vítr ve vlasech a na tváři, pociťovat teplo i chlad, vnímat smysly chutě různých pokrmů i nápojů... A je v tom všem náš smysl života? Nebo je úplně v něčem jiném? Máme se snažit pracovat na sobě, ať jsme úspěšní v práci a ať máme slibnou a vlivnou kariéru, kterou si zajistíme poklidné stáří? Máme celý život usilovat o ředitelské křeslo našeho nadřízeného, nebo raději v poklidu, někde v pozadí sedět na tom křesle svém a nechat se unášet vzdálenými tóny naděje? Máme se celý život snažit hledat štěstí a spokojenost? Máme dělat to co nás baví, nebo to co musíme? Často se v životě dostávame na různá rozcestí, kdy si vybíráme jednu z více možností. Ale ve skutečnosti to funguje tak, že ať si vybereme jakoukoliv z nabízených cest, tak nakonec skončíme na začátku, z kterého jsme vyšly. Je to složitá úvaha, která namá ani přesnou odpověď, ale stojí k zamyšlení. Nesnažím se hledat přesnou podstatu svého života, ale poznat alespoň kousíček jeho výzamu... Jestli ho někdy najdu? Nevím.

 

12. března 2006

 

Kdyby bylo lépe

 

Je dost obtížné a někdy i docela složité se nad určité věci povznést, ale tak už to hold v životě bývá a dost těžko se mi s tím bojuje. Neříkám, že to někdy nedokážu, ale zpravidla se svým pocitům poddávám a nechávám jim volný průchod, aniž bych se jim bránil.

 

Občas

 

Snad až příliš často v noci moc nespím a neustále bloudím v myšlenkách bez smyslu a energie se na ně soustředit, i když jsem schopen je ještě vnímat, ale raději bych nechtěl. Je to jako nějaká ztráta vlastního vědomí, aniž bych se byl schopen vzdálit od svých hloupých myšlenek. Ani se nedokážu sám nad ně povznést a říct si, že to jsou možná jenom nesmysly. A co když ne? Vždycky má každá událost v našem životě nějaký význam a smysl. Takže je i možné (ale nepříliš pravděpodobné), že má nějaký skrytý význam moje duchaplné myšlenky plné všedních keců a mravních ponaučení, které neustále slyšíme kolem sebe a ani nejsou tak podstatné, neboť člověk pokud chce, tak dokáže být slušný bez nějakých nesmyslených nařízení. Jenomže člověk často upadá. Upadá velice často a tato ponaučení mu mají ukázat správný směr, kterým se má vydat na správnou cestu. Cestu bez krajnice mířící až do nekonečné dáli vroubené jasnou září čistoty, lehkých myšlenek a stavu bez starostí. Tak někdy tam unikám. Občas. Občas a často. Chci věřit, že někdy splynou s realitou. Ale jen vzdáleně po tom toužím. Ve své touze po této strastné naději očekávám své nadějné vyhlídky na lepší zítřky. Zítřky lepší nebudou, ale když si řeknu, že budou, tak jim budu věřit a ve své naději se jimi možná skutečně stanou. Vždyť víra v lepší zítřky a každé pěkné ráno je tím hnacím motorem, co mě žene dál a někdy zase podkopává nohy. Je to směs kroků s jasným cílem a klacky, které jsou během chůze házeny pod nohy. Není nutné se jim vyhýbat, vždyť to ani nelze, ale je nutné je snášet a snažit se vytrvat v přímé chůzi. O tom to snad je.  Nebo není? Možná jen občas.

 

 

11. března 2006

 

Tak já teda nevím…

 

Příběhy začínají a končí, lidé se scházejí a rozcházejí, někdo se narodí, někdo umře. A tak to jde pořád dokola. Naštěstí se občas najde důvod k životu. Někdy tak všechno začíná a někdy končí. Nedokážu se vzpamatovat ze svého omámení kolem sebe a nedokážu se s tím nijak vypořádat. Prostě jenom tak sleduji běh života kolem sebe a myslím si, že by se nic nezměnilo, kdybychom prostě jen tak stáli a sledovali běh času kolem sebe. Dřív nebo později přijde chvíle, kdy uvadnou i čerstvé květy, z barevných snů jsou černobílé a z rozvitých vět jsou holé věty. Chtěl bych zavřít oči a vidět kousek světla ve své duši, ale vidím stále jen tmu. Nic víc, než pouhou tmu…

 

10. března 2006

 

Už jsem se do toho pustil…

 

Někdy si člověk hold řekne, že všechno stojí na... dvě věci. Co se dá sakra dělat? No, to teda nevím. Možná se pohybuji ve zmatených sférách jakéhosi vrstevného podvědomí své duše a neustále bloudím po jednotlivých podlažích kdesi v abstraktním světě uvnitř ničeho. Nevím co mám s tím dělat. Je to jako by mě svíralo stádo koní a nedokážu se vůči tomu bránit. Ach jo. Nedá se s tím nijak bojovat.. Jenom čekat. Čekat a čekat, dokud nepřijde nějaké zlepšení stavu mé mysli. Nedokážu se soustředit, nedokážu přemýšlet, nedokážu nic. Jenom sedím a píšu. Píšu to co mi běhá hlavou a není toho moc. Jenom střípky mých myšlenek se zachytávají někde uvnitř mé paměti a bez smyslu tam bloudí jako zaběhlý pes. Nedokážu s tím nic dělat, jenom se soustředit na psaní. Chtěl bych, ale nejde to. Přichází to samo, někde zevnitř a dusí mě to kolem krku a svírá. Je mi smutno. Cítím se bez energie, vyčerpán na poli nesmyslných řádků a stále přemýšlím co to vlastně dělám. Jak jsem na tom uvnitř? Ani sám nevím. Stojím někde na poli kolem sebe cítím lehký vítr a nekonečně se prostírající samotu kolem mého těla, která sahá až na samé hranice viditelného vesmíru. I když vím, že ten prostor není prázdný a je vyplněn něčím tajemným, ale nedokážu to nijak vnímat ani cítit, i když bych si to moc přál. Jenom stojím a čekám. Čekám ve své mysli až přijde moment lepší a snesitelnější, než je chvíle následující. Nedokážu se toho zbavit a tak jenom píšu. Vím, že musím dělat jiné věci, ale teď bych je stejně nebyl schopen dělat a m usím uznat, že to beztvaré ťukání do černých kláves je částečně relaxující a možná přijde i chvíle lepší. Musím tomu věřit, jinak bych se neustále vracel zpět a to já nechci. Tak čekám...